Vplout do otevřené komory, neomlátit při tom loď ani zdymadlo a nevyrazit protější vrata, to je zřejmě nejnáročnější operace, která kormidelníka na hausbótu čeká. To ostatní je snadné...
Slunečný jarní týden ubíhá klidně jako voda v Canal du Centre
Na hausbótu v jižním Burgundsku
Motor tiše bublal a po stranách lodi se čeřila voda, ale stáli jsme na místě. Na zdymadle svítila už čtvrt hodiny červená a vrata byla zavřená. Teprve po dalších asi deseti minutách přijel odkudsi chlapík, který nám otevřel další cestu.
Sezóna prázdninových plaveb v Burgundsku teprve začíná, a tak mnohá z tamních zdymadel ještě nejsou v plném provozu, obsluha podle potřeby přejíždí od jednoho ke druhému.
Kapitán přidal plyn, srovnal kormidlo, pomalu jsme vpluli do prázdné komory a vrata se zavřela. První z mnoha zdymadel, která jsme měli před sebou, jsme zvládli na výbornou.
Jako nákladní šífy
Předchozího večera jsme se v přístavu St. Léger sur Dheune
nalodili na jedno z plavidel společnosti Locaboat. Ta provozuje sladkovodní rekreační plavby v řadě evropských zemí a na svých hausbótech to má opravdu vychytané. Zakladatel firmy se prý inspiroval holandskými nákladními šífy a podle nich nechal postavit flotilu hausbótů “Pénichette” . Jsou nízké a široké s nevelkým ponorem, na zádi je vyvýšená kormidelna a „salón“ a v podpalubí jsou kajuty. Jsou většinou dvoulůžkové, s vlastní sprchou a toaletou. Nás bylo na lodi šest, ale při troše dobré vůle a za cenu menšího pohodlí by se tam ještě čtyři lidé vešli. Locaboat nabízí i čluny pro čtyři nebo až pro dvanáct lidí.
Aby se na člun vešla posádka a všechno ostatní, co je k plavbě a k bydlení potřeba, jsou opravdu všechny prostory využity, takže na přílišné poskakování místo není.
Poskakovat si ale můžete na horní palubě (kam se za hezkého počasí může přesunout i kormidelník), kde je místa dostatek.
Trouba i chladnička
Pokud byste si dali opravdu záležet, mohli byste před vyplutím z přístavu vybavit hausbót zásobami tak, že byste ho nemuseli opustit za celý týden. Chladicí box je velice prostorný a vedle něj je spižírna, plynová bomba vystačí nejen na sporák, ale i na troubu. Možná by nestačila voda, ale tu lze doplnit v každém přístavu.
Hausbót je vybaven vším, co najdete třeba v rekreačním apartmánu – nádobím na vaření včetně různých pařáků, pánviček, struhadel a škrabek, talíři a příbory, hrnky, skleničkami. Nechybí ani vývrtka a otvírák na pivo.
V kajutách je pro každého připraveno povlečení i ručníky, a pokud by prošívaná deka nestačila, lze na noc pustit topení.
Zásobit se úplně vším by vás však připravilo o požitek z ranní cesty do pekařství, které je plné čerstvých baget, croissantů takových i makových a dalších dobrot. Přišli byste o požitek ze snídaně, při níž se máslo vpíjí do teplé bagety, ze které se při ukousnutí sypou drobky na všechny strany. Je dobrá nejen s máslem, ale i džemem, s medem nebo s nutelou, stejně jako nadýchaný croissant.
Odpočinek po snídani
Snídá se před vyplutím, aby si každý člen posádky mohl ten zvláštní zážitek vychutnat, aby někteří nemuseli v levé ruce držet kus žvance, pravou odvazovat nebo přivazovat lano nebo odstrkávat loď bidlem od břehu. Samotnou plavbu však lze bez nadsázky označit za odpočinek po snídani. Nepamatuji situaci, snad kromě plavby po rozbouřeném jezeře v Irsku, která by celou posádku zaměstnala. Ve službě je zpravidla jen ten, kdo momentálně plní funkci kormidelníka, a tedy i kapitána.
Plavební etiketa říká, že by se člun měl pohybovat rychlostí kolem osmi kilometrů, aby vlny nedosahovaly ke břehům. Ty jsou sice někde zpevněné, ale většinou jde o travnatý břeh, který vlny snadno podemílají. Ani tam, kde jsou břehy daleko, si rychlosti moc neužijete, hausbót se ani s plným plynem nevzepne k vyšší rychlosti než nějakých dvanáct kilometrů za hodinu. Obvyklá denní norma je tak asi dvacet kilometrů, což však neznamená dvě hodiny čisté plavby. Rychlost je zpravidla nižší než ta maximální a každé zdymadlo znamená zdržení.
Aby si výletu užili všichni, pluje se zpravidla čtyři až pět hodin.
A co dál? Oběd, vycházka nebo vyjížďka na kolech, která si vezete s sebou. Cílem bývá blízké městečko či vesnice, hrad, vinný sklep nebo jiná atrakce.
Kraj, který voní a chutná vínem
„To že je víno? Tenhle kvas! Vždyť křiví ústa, láme vaz,“ zvolal král Karel, když ochutnal to, co se v Čechách urodilo z révy, kterou nechal dovézt z Burgundska. V Čechách máte v tomto ohledu mnoho příležitostí se ujistit, že některé jevy přetrvávají po staletí. To v Burgundsku, tam máte problém narazit na špatné víno.
Ne že bych tomu rozuměl. Nedokázal bych popisovat kulatost a strukturu vína, natož jeho perzistenci a potlačené taniny. Z mého pohledu jsou vína, která mi chutnají, a ta, která mi nechutnají. Z těch, která jsme za týden v Burgundsku „přechutnali“, byla dobrá všechna. Snad až na to, které nám nabídli v restauraci Le Terroir v Santeney, a na pinot noir, jenž nám vlastnoručně nalila hraběnka de Ternay na zámku v Rully. O tom ještě bude řeč.
Je teprve začátek sezóny a vechtři u zdymadel se ještě nevzpamatovali. Za pár týdnů už budou na hrázích stolky, na nich láhve místních vín, sýry, nakládané houby, med a další dobroty. Tam budete mít první příležitost ochutnat. Když pak se na kole vypravíte do kterékoliv vesnice nebo městečka, všude budete opakovaně narážet na výraz Domaine (usedlost) a jméno majitele.
Domaine Louis Lequin v Santeney je vinařství, na němž pracuje hospodář se svou ženou Cecile a synem Antoinem. Mají sedm hektarů vinic a vyrábějí víno z hroznů chardonnay a pinot noir. Louis Lequin se pyšní tím, že všechno se u něj dělá ručně a podle osvědčených tradic burgundských vinařů. Výsledky jeho práce prý mohou ochutnat návštěvníci mnoha vynikajících restaurací ve Francii i v zahraničí. Jedna z těch, které od něho víno kupují, je prý i v Praze.
Také v Rully je nespočet vinařství. Nejznámější z nich je Chateau Rully někdejší zámecké vinice o rozloze více než padesáti hektarů. Ty dnes patří velkovinařské společnosti Antonin Rodet, která sice dělá prvotřídní vína, ale také běžnou spotřební produkci, prodávanou v hypermarketech. (Hledal jsem předpokládané české kořeny Antonina Rodeta, jehož otec koncem 19. stol. firmu založil, ale nenašel jsem o něm vůbec nic.)
Zámek Rully stojí na místě pevnosti z 12. stol. Opadaná omítka, rozbitá okna ve třetím patře a celkově nepříliš utěšený stav nemovitosti svědčí o tom, že hraběcí rodina De Ternay, která zámek vlastní, nepatří k nejbohatším šlechtickým rodům.
Hraběnka de Ternay nás osobně provedla několika místnostmi zámku. Nevím, s čím to srovnat, abych neurazil. Skončili jsme v někdejší kuchyni, v níž se třemi láhvemi vína společnosti Rodet a s talířem buchtiček z odpalovaného těsta vykouzlila hraběnka degustaci pro deset lidí. To vše bratru za 15 eur na hlavu každého z nás. Nabyl jsem dojmu, že pití vína v Burgundsku je do jisté míry záminkou k tomu, aby se člověk dobře najedl. Znalci totiž vědí, že např. k vínu Nuits Saint Georges 2004, Domaine des Perdrix, nejlépe chutná španělská jamon serrano s pikantním kuskusovým salátem a fíky. Anebo že k pinot noir Le Renard 2005 si člověk musí dát šafránové nudle s tempurovaným prsíčkem z jarního kuřátka na zázvorové trávě s omáčkou ze zázvoru a yakiniku. Obojí jsem vyčetl a některým slovům ani nerozumím, ale uznejte, že to zní krásně.
Na lodi má každý člen posádky své místo a své povinnosti
Vplout do otevřené komory, neomlátit při tom loď ani zdymadlo a nevyrazit protější vrata, to je zřejmě nejnáročnější operace, která plavce na hausbótu čeká. Zdymadel je mnoho, takže se jimi postupně naučí proplouvat všichni členové posádky. To ostatní je snadné. Alespoň na Canal du Centre v Burgundsku.
Kanál byl prokopán a napuštěn vodou v roce 1794. Měří 112 kilometrů, je na něm 61 zdymadel a sloužil k přepravě nákladů mezi řekami Saonou a Loirou. Dnes je jednou z nejpopulárnějších vodních cest pro rekreační plavbu, která je ve Francii hodně rozšířená.
Po Canal du Centre se plaví čluny všech druhů a velikostí. Od takových, jako byl ten náš, až po veliké přestavěné nákladní lodě, které nabízejí pětihvězdičkový komfort, včetně vyhřívaných bazénů.
U plotny i u kormidla
Na těch velkých luxusních plavidlech se o všechno stará posádka, ale my jsme si museli vystačit sami. O to zajímavější naše plavba byla.
Po dvou dnech plavby je zpravidla jasno. Práci kormidelníka nakonec zastane každý, nemluvě o čištění a splachování paluby. Kritickým místem tak zůstává kuchyně, neboť jsou jedinci, jejichž dovednosti v tomto prostředí končí uvařením čaje.
A tak se pracovní povinnosti tak nějak samosebou rozdělí. Kuchaři jsou osvobozeni od všeho ostatního, neboť ten, kdo dokáže spláchnout palubu, dokáže i umýt nádobí po obědě.
K řízení rekreačních plavidel po řekách a kanálech není zapotřebí zvláštního oprávnění, stačí instruktáž před vyplutím. Jak nastartovat loď a ovládat ji, k čemu je booster a revers, jak se vypouští odpad a doplňuje voda.
Taky vám řeknou, co se nemá. Vplouvat do rákosí, kde mohou hnízdit vodní ptáci a kde se vám husté rostliny mohou namotat na lodní šroub. Neuvazujte si lano k zápěstí. Kdyby sebou loď náhle škubla, v lepším případě sletíte do vody, v tom horším můžete přijít o ruku. Ve zdymadle lano jen volně přehodíte přes pachole a držíte ho. Napevno přivázaná loď by se při poklesu vody mohla převrátit.
Záleží jen na vás
Těch psaných pravidel, která je nutno dodržovat, není mnoho. Důležitější jsou ta, o nichž se nikde nepíše. Na týdenní dovolenou na hausbótu, kde o sebe členové posádky chtě nechtě neustále zakopávají, byste neměli vyrážet s lidmi, kteří vám i na pevnině zkazí náladu, i když je vidíte jednou týdně zdálky. Záleží jen na vás (míněno na vás všech), jestli si budete užívat dobrého vína, pohledu na utěšenou kopcovitou krajinu, vyměňovat si pozdravy s cyklisty, kteří vás míjejí na stezce podél kanálu, nebo jestli pro vás každý další den bude směsí nudy a utrpení.
Kola na palubě
Aby se z hausbótu nestala ponorka, tomu mohou pomoci kola, která se dají vypůjčit spolu s lodí a vézt je s sebou. V rozumné vzdálenosti od cíle denní plavby se dozajista nachází něco zajímavého, co stojí za to navštívit. Anebo stojí za to jen tak se projet a podívat se na kraj kolem vás z jiné než ze žabí perspektivy hladiny kanálu. Třetí možností je, že zatímco část posádky popluje, ta druhá vyrazí napřed na kolech a počká buď v cíli cesty, nebo u některého ze zdymadel.
Záleží jen na vás, jestli si každý den uspořádáte tak, abyste ještě po večeři měli chuť společně posedět v měsíčním svitu a u skleničky vína na palubě, poslouchat kuňkání žab a vést řeči.
Na kolech za hezkým zážitkem
Jednoho rána, hned po snídani, asi tak v deset, jsme z paluby sundali kola a vyrazili jsme. Aniž bychom to věděli, byl před námi jeden z nejpříjemnějších zážitků z plavby po Canal du Centre.
Město Chalon sur Saone patří k nejhezčím, nejnavštěvovanějším a nejoblíbenějším v Burgundsku.
Původně jsme vlastně měli zakotvit u ostrova na řece Saoně přímo ve městě. Kdosi však usoudil, že voda na řece je příliš vysoká, a tak jsme zůstali na kanále, v přístavu, vzdáleném několik kilometrů od města.
Cyklistický výlet byl příjemným zpestřením a těch několik kilometrů jsme snadno zvládli. Když jsme po krátkém bloudění usoudili, že jsme skoro v centru, zamkli jsme kola u stojanů na nároží a pokračovali pěšky.
Na náměstí, jemuž vévodila budova s nápisem Hotel de Ville, tedy radnice, jsme nabyli jistoty, že jsme tam, kam jsme měli namířeno, dali jsme si pivo a rozchod.
Středověké městečko s dlážděnými pěšími ulicemi a hrázděnými domy bývalo významným obchodním střediskem. I dnes je výkladní skříní burgundských dějin a může vám nabídnout program na celý den. Tolik času jsme neměli, a tak jsme zpočátku vyrazili cílevědomě: Do muzea muže, jehož jméno zná zřejmě jen nemnoho lidí na světě. První skutečnou a dodnes zachovanou fotografii zhotovil už v roce 1826 Joseph Nicéphore Niepce (1765–1833) a nazval ji Pohled z okna. Za vynálezce fotografického procesu je tedy neprávem považován Niepcův krajan Louis Jacques Mandé Daguerre (1787–1851), který objevil přímou pozitivní metodu zvanou daguerrotypie.
V muzeu měli dlouhou polední přestávku, stejně jako v dalším, nesoucím jméno Vivanta Denona, který v Napoleonově době uspořádal do dnešní podoby sbírky v Louvre.
Díky polední pauze v muzeích nám tak zbyl čas na procházku po nábřeží Saony, na posezení na náměstí Sv. Vincenta před stejnojmennou katedrálou z 11. století. Trhovci právě začali balit své stánky, takže jsme zachytili alespoň část atmosféry panující mezi středověkými hrázděnými domy už několik staletí.
No a pak jsme už jen u stojanů na nároží odemkli kola a vyrazili zpět do přístavu, kde čekala naše plavidla.
Autor: Bohuslav Borovička, PRÁVO
http://www.hausbot-dovolena.cz/destinace/francie/franche-comte/