Na kanálu je více malých přístavů, odkud je možno podniknout plavbu hausbótem: leží poblíž moře na okraji Camargue, v malých vesničkách u Carcassone nebo kolem metropole Toulouse.
Po 18 hodinové cestě konečně v cíli: předání lodě, kontrola inventáře, vybalit kufry, nalodit kola, uskladnit proviant, naslouchat pozorně co říká instruktor v patnáctiminutovém crash kurzu... a již zvedáme kotvy.
Od poloviny března do půlky listopadu patří nejhezčí kanál jižní Francie hobby kapitánům a jejich posádce.
Pomalu bafá Penichette pod zelenou listnatou střechou. Sluneční paprsky si hrají v bujných korunách platanů. Pod nimi se blýská zeleně voda kanálu. Vážky si občas sednou k oddechu na naše záda a na březích zpívají cikády svůj blues o konci léta. Dovolená na hausbóte v jižní Francii, to je požitkové koukání a pohodlné šífování. Bez kapitánských patentů a řidičských oprávnění. Zato ale s nadšením a denně rostoucí zručností v ovládání našeho patnáctimetrového křižníku.
Platany, které lemují oba břehy vodní cesty a vrhají stíny na vodu byly zasazeny před 300 lety při stavbě kanálu spolu s cypřiši a topoly aby zpevňovaly půdu podél prvotřídního inženýrského díla - Canal du Midi. Jeho stavitel Pierre-Paul Riquet, bohatý výběrčí solních daní přesvědčil v r. 1662 ministry krále Ludvíka XIV. v daleké Paříži o významu propojení Středozemního moře s Atlantikem přes řeku Garonnu. Dokončení tohoto plánu, o kterém na jihu snili již od dob římských Riquet nezažil. Umřel šest měsíců před dokončením veledíla, na kterém kopalo a lopotilo 12 tisíc dělníků čtrnáct dlouhých let.
Tato stavba století a dnes památka UNESCO zahrnuje kromě kanálu také dalších asi 350 staveb: bazény a komory, akvadukty, stáje pro koně, viadukty, bezčetný počet mostů a 64 zdymadel. Lodi proplouvají dokonce i tunelem. Riquet na dlouhých procházkách vyměřoval průběh kanálu, navrhoval konstrukci mostů a vynalézal oválové komory zdymadel ve kterých mohly lodě, tehdy jakési břichaté vodní kočáry manévrovat. A stejně tak plánoval dnešní město Séte s přístavem na Středozemním moři. To vše se znalostmi da Vinciho a Galilea a technikou 17. století.
Obrovská přehrada na nejvyšším bodě kanálu v Saint-Ferréol sbírala od té doby vody přitékající z hor Montagne Noir, takže zdymadla kanálu mohly z jejich přítoků podle přesně vypočítaného systému zvládnout celkem 190 m výškových rozdílů.
Od roku 1681 až do 19. století zajišťovaly nákladní penichetty velmi čilou přepravu zboží a přinášely správcům zdymadel plat a obživu. Dnes patří kanál kapitánům jiného typu. Ti neznají spěch a mají čas popovídat si se strážci zdymadel a odkoupit jim vino, sýr, regionální uzeniny nebo ovoce. Vlečné cesty podél kanálu po kterých po staletí táhly koně lodě s nákladem slouží dnes cyklistům, rybářům a běžcům.
Tohle mistrovské dílo se stalo součástí krásné jihofrancouzské krajiny. Eliptická zdymadla, úzké obloukovité mosty pak jednoduchý a jednotný styl skladů, špýcharů a stájí pro koně, domky správců zdymadel, dokonce jedna kaple na březích 240 km dlouhého kanálu vytváří komplex, který se dostal na listinu kulturních památek UNESCO. Několikapatrové (schodovitá) zdymadla u Fonsérannes a přehrada u Saint-Ferréol s 30 metrovou hrází, něco do té doby nevídaného, fungují dnes jako kdysi.
Kanálové mosty jako např. Libron u Agde vedou nad malými říčkami. U Malpas mizí kanál dokonce v jednom kopci: 161 m dlouhý je podjezd který ještě před propojením britského ostrovu s Evropou vešel do historie jako nejstarší kanálový tunel.
Jako kdysi, vede kanál přes Sète a jezera podél středomořského pobřeží kolem starořeckého Agde, a podél Beziérs, města Katharů k středověké pevnosti Carcassonne a spojuje vinařství Languedocu s Toulouse, metropolí Midi. A opakovaně otvírá obrovská alej stromů výhledy na krajinu malovanou v teplých okrových a zelených tónech. Široká pole s melouny a kukuřicí pak vinice a slunečnice a na obzoru v modrém oparu siluety řetězce pahorků, sem a tam vesnička s domky ze sluncem vybledlého kamene a rudými taškami na střeše.
Na kanálu je více malých přístavů, odkud je možno podniknout plavbu: Lattes na okraji Camargue u moře, Le Somail nebo Argens u Carcassonu a také v Négra, východně od Toulouse. Zde začíná v tempu 8 km/hod naše cesta směrem Středozemní moře. Pod zelenou alejí vede kanál naší penichette, loď postavenou ve stylu francouzských nákladních lodí podél městečka Castelnaudary a mohutných opevnění hradu Carcassonne, který se svými 53 věžemi vytváří dojem pohádkové kulisy až k Argens, cíli naší plavby. U Avignonet-Lauragais, růžovém městečku, které ve středověku zbohatlo obchodem s pastelem se vyplatí vyhodit kotvy. Na poloostrově v korytě kanálu vypráví muzeum „Centre Pierre-Paul Riquet" historii vzniku a vývoje tohoto díla století. Pro nás to je také čas na vylodění kol a výlet do Villefranche-de-Lauragais, bastily z 12. století, než se dostaneme do regionu, který vešlo do francouzské gastronomie jídlem zvaným cassoulet. Degustaci vina v Mongeard následuje neopomenutelné mlsaníčko na velké specialitě regionu - v hrnci pečené bílé fazole s kachním confitem a klobásou. Není co se divit, že zpáteční cesta k lodi nám přijde alespoň dvakrát tak dlouhá. Pomalý rytmus dne, rozhovory na palubě při soumraku a knížka před usnutím v teplé kabině hladí duši a rozbíhá v hlavě jiný film, jmenuje se „Touha po návratu“ a promítají se v něm místa příští cesty.
Za obeliskem v Avignonet-Lauragais, který uctívá Riqueta, začíná opět zelení zastřešený kanál a asi po 10 km se vynořuje zvonice kostela St. Michel v Castelnaudary, další město cassouletu s honosnými renesančními domy a starým mlýnem na řece. Zde se čas nezastavil - jeho takt je prostě jiný a ten si říká do-vo-le-ná.
© Marian S Sucha 2018
Informace o přístavech, lodích, trasách a itineráře: >>>>