V Alsasku po kanále

O zdejší kraj v minulosti válčili různí vévodové a biskupové, které si zase snažili podmanit císaři a papežové. Dnes vypadá městečko, v jehož centru šumí vodotrysk, poklidně.

Loď zaduněla a v podpalubí zařinčely sklenice. „Co blbneš, vole!“ ozvalo se odtamtud. Neblbnul jsem. Jen jsem se napoprvé netrefil úplně ideálně do zdymadla.

Naučil jsem se to ale rychle, jako naprostá většina lidí. Tenhle typ lodí, které jezdí po evropských říčních kanálech, nejsou žádné stíhačky ani dostihoví koně. Jsou to příjemní a dobře ovladatelní pivovarští valaši. Pohybují se důstojně, tedy zvolna. K jejich řízení nemusíte mít žádný řidičák ani zkoušky. Stačí krátké poučení v přístavu. Většinou brázdí vodní hladinu rychlostí 8–12 km/h. To je něco mezi svižnou chůzí a během.

Vpluli jsme do zdymadla, přitáhli loď pomocí lan k jeho okraji, aby při odčerpávání vody nenarážela do stěn. Pak někdo z nás zatáhl na břehu za ovládací tyč. Vrata zdymadla se za námi sama zavřela a hladina vody začala klesat. Když klesla na potřebnou úroveň, vrata před námi se otevřela a my pokračovali dál mezi romantickými kopci do městečka Saverne. Naprostou většinu zdymadel tu lidé mohou spustit sami. Jakmile to udělají, nemusí se o nic starat. Zdymadlo funguje automaticky. Včetně semaforů, které řídí jízdu lodí.

Náhrdelník pro královnu

Zakotvili jsme v malebném alsaském městečku Saverne, v přístavu přímo proti Zámku Rohan. Říká se mu malé Versailles. Nejen proto, že je připomíná vzhledem. I kvůli rozlehlému parku za ním. Impozantně působící zámek byl kdysi jedním z center boje o moc ve státě. Sídlili v něm vysocí představitelé katolické církve ze šlechtického rodu Rohanů. Francouzští králové se snažili s jejich pomocí eliminovat rostoucí vliv protestantů. Jak barvité byly osudy těchto katolických hodnostářů, napovídá třeba detail ze života jednoho z nich, kardinála de Rohan. Měl blízko ke královskému dvoru. Dal udělat diamantový náhrdelník pro královnu Marii Antoinettu. Libovala si v drahých věcech. Byla to pozornost a součást mocenských her. Kvůli dluhům však neměl na zaplacení. Zachránila ho prakticky založená milenka. Nechala náhrdelník rozdělit na menší kusy a prodala je. Svérázně tak vyřešila jeho finanční problémy. Ostudě se kardinál nevyhnul. Skandál však brzy přehlušily bouřlivé události Velké francouzské revoluce. Marii Antoinettu při nich popravili.

O zdejší kraj v minulosti často válčili různí vévodové a biskupové, které si zase snažili podmanit císaři a papežové. Prohlašovali Alsasany za Francouze, za Němce a opět za Francouze. Dnes vypadá městečko, v jehož centru šumí vodotrysk, poklidně. Najdete v něm spoustu památek, výborných restaurací, rosarium i botanickou zahradu a řadu dalších atrakcí (víc na www.ot-saverne.fr). Spousta lidí, zejména starších, tu mluví alsasky, tedy německým nářečím. „Cítíte se být Němci nebo Francouzi?“ ptám se naší průvodkyně. „Jsme Alsasané a Francouzi,“ říká a klade důraz na to pořadí.

Po vodě v pohodě 

Bouchla zátka a ve sklenicích na horní palubě naší lodi zapěnil sekt: růžový crémant. Voněl po malinách. Právě jsme přejeli hranici mezi Alsaskem a Lotrinskem. Nejednalo se o žádný místní zvyk. Šlo o vítanou záminku otevřít si jednu z mnoha láhví dobrého alsaského nebo francouzského vína.

Byl vyfoukaný slunečný den. Lidé z lodí, které jsme míjeli, nás zdravili a usmívali se. Podobně jako spousta turistů nebo cyklistů na vyasfaltovaných stezkách vedle kanálu. Řada se jich s námi dala do řeči. Většina lidí kolem vody byla přátelských, usměvavých a dobře naladěných. Na plavbách po zdejších kanálech je právě tohle nejzajímavější. Úžasná pohoda, která kolem vody vládne. Vedle říčního kanálu najdete řadu hezkých jezer. Po kanále mezi Rýnem a Marnou lze doplout i do Štrasburku.

Alsaská vína jsou vyhlášená. Nejvíc se tu daří odrůdám ryzlink, tramín červený (gewürtztraminer), sylvánské zelené (sylvaner) a rulandské bílé (pinot blanc). Z místních specialit nám chutnalo zejména baeckoffe. Nejde o druh kávy, ale o ragú ze tří mas (vepřového, hovězího a skopového). Obvykle ho tu upečou nebo udusí v keramické nádobě mezi několika vrstvami bram bor a zeleniny. V Saverne jsme si v restauraci Caveau de L’Escale smlsli na tenké placce s cibulí, smetanovým sýrem a libovým uzeným (flammenküche). Vyzkoušet lze i místní variantu slivovice: mirabelle.

Michelinská restaurace

V podvečer jsme zakotvili v přístavu u Gondrexange, vysprchovali se (každá kajuta měla záchod a koupelnu) a hodili se do gala. Večer nás majitel vyhlášené restaurace Chez Michel odvezl terénním vozem do Languibergu. Jeho podnik nedávno získal michelinskou hvězdu. Ocitl se tak ve společnosti špičkových restaurací. Skoro každé jídlo bylo zážitkem i kusem podívané. Nejvíc mě zaujal předkrm. Nikdy jsem nejedl tak dobrý chřest jako tady. S křehkou sýrovou placičkou, brusinkami a různobarevnými omáčkami. Rozplýval se na jazyku a každé sousto bylo jiné.

Po večeři nám šéfkuchař ukázal své království a pak nás s majitelem zavezli auty zpátky do přístavu na loď. To nebyla jen pozornost, ale i praktická služba. Všichni jsme mohli ochutnat dobrá vína.

Další večer nám kapitán uvařil v kuchyňce na lodi slávky. K mušlím připravil na víně smetanovou omáčku se špetkou octa i koření. K tomu jsme si dali bagetu a krásně vychlazený pinot blanc, jemuž se v Alsasku daří. Kilo mušlí stálo v obchodě 6 eur, bílé víno 10 eur. Dobrou večeři tu lze pořídit i levně. To bývá na zdejší plavbě lodí také příjemné: každý si může dopřát různé delikatesy podle svých chutí a peněženky.

S lodí až do výtahu 

Nedaleko vesničky Arzviller, která leží asi 40 kilometrů od Strasbourgu, jsme mezi kopci připluli k obrovskému lodnímu výtahu. Při pohledu na mohutnou železobetonovou stavbu zamrazilo člověka v zádech. Velká železná vana byla dlouhá 41,5 m, široká 5,5 m a hluboká 3,5 metru. Vážila 900 tun. Vpluli jsme do ní spolu s dvěma loděmi. Postavil jsem se na její okraj. Během několika minut zahučely elektromotory, napnula se lana a vana začala stoupat po kolejnicích zapuštěných do betonové rampy šikmo vzhůru, do kopce. Vznesli jsme se skoro o padesát metrů výš. Slabší povahy se radši nedívaly dolů, aby nedostaly závrať. Neubránil jsem se představě, co by se stalo, kdyby se utrhla lana a my se s celým tím cirkusem zřítili zpátky. Ale nestalo se nic. Vana dorazila pomalým tempem nahoru. Otevřela se železná vrata a my znovu vypluli do poklidných vod s lesklou hladinou, ve které se romanticky odrážela okolní krajina. 

Cestou jsme minuli fresku naivního malíře. Zachytil na ní počátky tohoto kanálu spojujícího Rýn a Marnu. Nákladní lodě po něm táhli na lanech koně, kteří šlapali po cestě vedle vody. Nákladní říční dopravu tu postupně zlikvidovala železnice.

Blížíme se k další atrakci, říčním tunelům vysekaným do skal zdejších kopců. První má víc než dva kilometry. Plujeme tmou, od jednoho sporého světla ke druhému. Ovane nás chlad a ze stropu padají kapky vody. Valenou klenbu z 19. století vystřídá místy holá vysekaná skála, která zlověstně odráží ozvěnu každého slova nebo šplouchnutí vody. Připadá mi, jako kdybychom se ocitli ve filmu Pán prstenů. Jen čekám, odkud se na nás vyřítí hnusní skřeti.

Moderní svět nabízí jiné šoky. Když jsme vyjeli z tunelu, ozval se nepředstavitelný rachot. Po kolejích se vedle nás přehnal rychlovlak TGV. Netroufám si odhadnout, jakou rychlostí. Naštěstí kanál uhýbal pryč od železniční trati. Do zeleně a do idyly.

Trasa, kterou jsem tu popsal, začíná v přístavu Lutzelbourg. Na jednu stranu z něj můžete jet do Nancy, na druhou do Strasburku. 

Petr Veselý /  Právo

Informace o přístavech, lodích, trasách a itineráře:  >>>>